Děláme věci, které dělat nechceme. Věci, které nedělají lidé, kterými se chceme stát. Přesto je však děláme. Pořád. Řešením je změna, jen po ní sáhnout na dno průzračného jezírka. Když však zanoříme ruku do ledové vody, často zjistíme, že zkresluje a že změna leží mnohem hlouběji, než se zdálo, a tudíž na ni dosáhneme jen málokdy. Co je ale pravým jádrem obtížnosti změn?
Denně se opakují situace a stejně se opakují i naše reakce. Vytváříme si návyky, které nám usnadňují život. Platíme za věci, které si bereme z regálů, chodíme po správné straně ulice a neběháme nazí po náměstí. Člověk je průsečíkem svých zvyků. Zautomatizované návyky nás nestojí drahocennou energii, což je skvělé. Většinu dne jedeme „na autopilota“, jinak bychom se zbláznili. Představte si každé ráno přemýšlet nad tím, jak se vstává z postele, jak se vypíná budík či jaké oblečení se nosí ven. Do snídaně bychom byli naprosto vyřízení. Ne všechny návyky jsou však užitečné. Skvrna na tričku od klasického nočního kebabu, divný pocit vzbuzení se v čase, kdy jsme měli být už dvě hodiny jinde nebo otevření mailu plného urgujících zpráv a posledních výzev, to vše jsou chvíle, kdy se rituálně zastavíme, a řekneme si: Chceme se změnit. Bohužel jde často jen o další špatný návyk, jelikož tyto chvilkové, byť pravidelné, záblesky vedou k trvalé změně zhruba stejně často, jako vede práce pro OVB k bohatství. Jak je to možné?
Jonathan Haidt (2006) v knize Happiness Hypothesis přirovnává naši mysl k jezdci na slonu. Jezdec je naše racionální stránka [note]Ego ve freudovském rozdělení[/note], slon je pak naše emoční stránka, naše nevědomí [note] Ve freudovském rozdělení superego a id[/note]. Jezdec chce druhý den brzy vstávat, slon chce další tři piva. Jezdec chce obědvat salát, slon chce malou zastávku v KFC. Jezdec se chce průběžně učit, slon chce za semestr dohrát sezónu ve Fifě… Často však při snaze o změnu apelujeme výhradně na jezdce a slona ignorujeme, což je přinejmenším naivní. Představte si malého indického kluka s proutkem, jak se snaží popleskáváním, mluvením a taháním za uši uřídit slona. Tím získáte dobrou představu, proč racionální důvody pro změnu tak často nestačí. Musíme chtít změnu i vnitřně. Musí ji chtít slon.
Jak mluvit se slonem a jak s jezdcem?
Zapůsobit na slona je zapeklitý úkol. Slon je naše nevědomí, emocionalita. Pohrdá logikou i analýzou. Slon cítí. Musíme tedy vytvořit situaci, ve které slon náš záměr pocítí. Kotter a Cohen (2002), v knize The heart of change, uvádí, že obecná představa lidí o průběhu změn je tato: ANALÝZA→PŘEMÝŠLENÍ→ZMĚNA, to však platí jen ve velmi specifických případech (Heath & Heath, 2011).
Mnohem obvyklejší je posloupnost: VIDÍME→CÍTÍME→ZMĚNA. Jak to? Druhá posloupnost staví na slonovi, nikoliv na jezdci. Proto funguje. Dobrou ilustraci, jaká síla je v práci se slonem, najdeme v knize Adama Granta Give and Take (2013) .
Howard Heevner, šéf telefonního centra univerzity, si pozval Adama Granta, aby mu pomohl s motivací telefonistů. Jejich hlavním úkolem bylo obvolávat bývalé absolventy a žádat je o příspěvek na stipendia chudých studentů. Telefonisté museli vždy volaného požádat o příspěvek alespoň třikrát před tím, než zavěsí. Odmítnutí čelili ve více než 90 % případů. Ačkoliv šlo o prospěšnou a v rámci kampusu nejlépe placenou práci, frustrace musela být společníkem nejednoho z telefonistů [note]Grant si všiml, že jeden telefonista měl na stole ceduli s nápisem: Odvádět tu dobrou práci je jako se pochcat v černém obleku. Budete mít hřejivý pocit, ale nikdo jiný si toho nevšimne… [/note]. Granta napadlo, že problém by mohl být v neviditelnosti práce telefonistů. Nechal tedy napsat stipendisty dopisy zaměstnancům call centra. Bum. Přečtení dopisů vedlo k okamžitému a rapidnímu zvýšení motivace a produktivity telefonistů. Grant se rozhodl experiment posunout ještě o krok dál a uspořádal krátké setkání telefonistů s jedním stipendistou. A výsledek? Úžasný. Po setkání se průměrnému telefonistovi zdvojnásobil počet hovorů za hodinu a počet minut strávených týdně na telefonu. Středisko zaznamenalo 144 % zvýšení počtu přispívajících absolventů. Velikost vybraných příspěvků se zpětinásobila. Když to shrneme, 5minutové setkání telefonistů s jedním stipendistou vedlo ke zvýšení výdělku o 38 451$ pro univerzitu v jediném týdnu! (Grant, 2014).
Telefonisté neměli problém s jezdcem, znali konkrétní kroky a věděli, jaký je cíl: Vybrat co nejvíce peněz na stipendia. Znali i cestu, která k cíli vede. 90 % míra odmítnutí však může vést lehce k dojmu, že vás odmítají pořád. Problém byl se slonem, který nesnáší porážky a který trpěl. Grant vytušil, že vyšší peněžní odměny ani powerpointová prezentace o důležitosti a prospěšnosti lepších výsledků nejsou cestou. Věděl, že telefonisté musí důležitost své práce pocítit. A podařilo se mu vytvořit situaci, kde se přesně toto stalo. Podařilo se mu promluvit na slona v jeho jazyce.
Jezdec je pak naše racionální já. Přemýšlí logicky. Uznává analýzu. Přesto musíme být při zacházení s jezdcem chytří, jelikož jezdec analyzuje pořád. Je to jeho práce, podstata. Lehce se tedy může stát, že se v analýze zamotá, utopí. Musíme ho dohnat k akci, k čemuž nestačí obecně vymezený cíl. Musíme stanovit konkrétní kroky. Chtít začít hrát na hudební nástroj je pěkný cíl. Zůstaneme-li však na této úrovni, přibude nám jen další sběrač prachu do poličky k touze začít sportovat, podnikat a naučit se dělat „zabijácké“ lasagne. Musíme po sobě/jezdci vyžadovat konkrétnost → Každý den budu 25 minut cvičit nové kytarové riffy, hned jak přijdu z města. Také je dobré vědět, kam míříme, a sledovat, jak si na cestě vedeme. Konkrétní vymezení kroků k dosažení cíle je však základ. Nutnost. Pamatujte: jasný cíl a specifické kroky.
Co dělat v praxi
Základem každé úspěšné změny je dle bratří Heathů (2011) nasměrování jezdce, motivace slona a uzpůsobení prostředí. Když zapůsobíme jen na slona, získáme motivaci bez záměru. Když naopak zapůsobíme jen na jezdce, získáme záměr bez motivace (Heath & Heath, 2011). Chceme-li být úspěšní, musíme zapůsobit na oba. Obrovská síla také leží v úpravě prostředí. Feťák nemusí mít ani záměr, ani motivaci, když se však octne ve vězení, kde se nedostane k droze, bude přinejmenším po dobu výkonu trestu abstinovat. Zároveň pro člověka, který chce přestat venku a je neustále obklopen ostatními feťáky [note]trainspotting[/note], může být cíl přestat i s nejlepší motivací a záměrem téměř nemožný. Musíme tedy jezdci vymezit konkrétní kroky, slona nechat pocítit prospěšnost a důležitost změny a v neposlední řadě se zamyslet, jak přizpůsobit prostředí, aby byla změna co nejjednodušší.
Při drezůře zvířat používají cvičitelé techniku přibližování, tzv. aproximace (Heath & Heath, 2011). Když chtějí naučit jezdit malou opičku na kole, vědí, že kdyby jí dali poprvé kousek manga až za první ujeté metry, mohli by zrovna sníst mango sami a přesunout svou kariéru z manéže do stánku s cukrovou vatou. Odměňují tedy opičku postupně. Většina vůbec nepoužívá tresty. První den dostane opička mango, když neuteče po přinesení kola. Třetí den ho dostane, když se kola dotkne. Desátý den, když jde opřená o kolo. A po měsících práce za první ujeté metry [note]časy jsou ilustrační, sám jsem se učil jezdit na kole roky, ale víte co, opice… [/note]. Změny jsou obtížné, a jsou procesem, nikoliv událostí, čehož si jsou cvičitelé často na rozdíl od nás velmi dobře vědomi.
Náš slon nesnáší prohry. Malá vítězství mu však jsou palivem. Stanovíme-li si hned na začátku příliš vysoký cíl, může se nám to vrátit jako bumerang a vypíchnout slonovi oko motivace. Chceme-li ve snaze o změnu uspět, měli bychom si po cestě dopřávat malé výhry. Spoustu malých výher. Dodají nám sebevědomí a víru v možný úspěch (Heath & Heath, 2011). Chceme-li začít pravidelně číst, věnovat čtení každé ráno po probuzení 10 minut může být dobrým startem [note] Bohužel se tak vyhneme klasickému dobrému pocitu z půjčení si stohu knih klasiků, půlročnímu packování o tento stoh a následnému vrácení se stejně velkou pokutou, jako je počet nepřečtených stránek. Takže velkou… [/note]. Když nesnášíme uklízení, ale nechceme se udusit v nepořádku [note] ehm, ehm, ne že by toto byl případ většiny studentských bytů, ehm[/note], začít uklízet každý den 5 minut může být přesně ta realistická míra času, díky které budeme schopni zahlédnout desku našeho stolu a zároveň nebudeme přicházet o cenné minuty v hospodě nebo na internetu. Představte si, že jste opičkou, kterou chcete vycvičit. Začněte zlehka. Postupně pak cíle zvyšujte. Kouskem manga pro vás bude hřejivý pocit z úspěchu, který vás zároveň bude dále motivovat. Využijte svahu lidské povahy a dejte skrze malá vítězství do pohybu kouli, která může samospádem nabýt nepředstavitelných rozměrů. Opravdové, dlouhodobé změny se dějí stylem tři kroky vpřed a dva vzad. Na to buďme připraveni. Budeme selhávat, a je to v pořádku. Ale jediné opravdové selhání je vzdát se. Zbytek je jen možností poučit se z chyb, zlepšit se.
Na konec bych rád ještě jednou všem doporučil knihu Switch [note]V češtině Rozhodni se[/note], která nabízí širší teoretický rámec pro pochopení změn, spoustu praktických nástrojů a především je ohromně čtivá a zábavná.
Hodně štěstí.
Zdroje:
Grant, A. (2014). Give and Take: A Revolutionary Approach to Success. London: Phoenix / Orion Books.
Haidt, J. (2006). The Happiness Hypothesis: Finding Modern Truth in Ancient Wisdom. London: Heinemann.
Heath, C., & Heath, D. (2011). Switch. How to change things when change is hard. USA: Random House, Inc.
Kotter, J. P., & Cohen, D. S. (2002). The heart of change: Real-life stories of how people change their organizations. Boston, Mass: Harvard Business Review Press.
