Kdyby byla položena otázka, proč by nám mělo záležet na tom, co si o nás ostatní myslí, nejspíše bychom příliš dobrých důvodů nenašli, a z těch pár, které by nám vytanuly na mysl, by nejspíše většina pramenila buď z iracionálního strachu, nebo z jakýchsi společenských zvyklostí a dogmat. I když si však uvědomíme tuto stranu mince, víme také, že jen po zběžném zamyšlení nad touto otázkou, se naše chování nezmění, jakkoli logické by to bylo. Naše chování, intuice a pudy fungují samozřejmě na úplně jiné bázi. Jak však na problém minimálně nahlížet z nové perspektivy, se pokusím ukázat dále v článku.
Na úvod si představme následující situaci: Student se octne v kroužku přátel ve foyer divadla o přestávce experimentální hry: Hřmění motýlích křídel, kterou chválí většina kritiků z lidu a dokonce i většina studentů prvního ročníku umprum, takže jde zaručeně a nepochybně o umělecky velmi cennou inscenaci a pro každého kdo se jako náš student chce účastnit s ostatními umělci na kavárně účastnit debat o divadle a životě, hru musí vidět a patřičně ocenit, hře sice náš student rozumí, asi jako Slunce rozumí existenci pouličních lamp (které má příležitost vidět jen za své přítomnosti ve dne), přesto se však na obsah a sdělení hry nechce přátel vyptávat, aby nevypadal hloupě a bez fantazie, i když by spíše vyšlo najevo, že jeho přátelé, kteří soustředí celou svou osobnost na působení zainteresovaným dojmem, hře rozumí asi stejně jako reproduktor na kraji jeviště, otočený směrem k lesu z hlav publika. Tak náš student vezme povděkem jen něčím dobře znějícím, však velice plytkým konstatováním, že si v tom každý může najít to své, což byl asi i autorův záměr, možná přijde náš student i se svou troškou do mlýna a přihodí pár superlativů na účet kostýmů a barev, protože tím člověk v takové debatě a společnosti chybu nikdy neudělá. V průběhu přestávkové debaty kde každý z jejích účastníků vytáhne svůj vlastní názor a společně se k dobru všech ujistí, že jde vždy o interpretaci názoru vesměs stejného, obecně považovaného za správný, zazvoní gong a celá naše skupina se přesunuje zpět do sedaček, a našemu studentovi běhá hlavou, dobrý pocit z patření do erudované skupiny lidí, satisfakce akceptací jeho osoby v této skupině a v neposlední řadě ho chlácholí způsob, kterým přispěl do debaty a vědomí že si díky své nově nabyté jedinečnosti, už příště bude moci jistě přisednout v kavárně ke stolu skupiny. A jen co se začne roztahovat opona, student začne plnými doušky nasávat krásu barev a kostýmů a na to že vlastně neví, o co ve hře jde, už zcela zapomněl. <!–nextpage–>
Příběh je samozřejmě zahnán trochu do krajnosti, ale myslím, že nebudu sám, komu jsou některé rysy zmíněné v příběhu povědomé. Obecně je naše posedlost názory ostatních na nás, na věci kolem i na určitá témata zahnána do obrovského extrému, nebo se vám nikdy nestalo, že byste raději v hodině spolkli názor na určitou věc, jen abyste nevypadali hloupě a nevzdělaně v očích vševědoucích spolužáků a učitele? A když pak stejný názor vyslovil kantor, neproklínali jste se, že jste to neřekli vy, když jste si to celou dobu mysleli a nakonec se i ukázalo, že jde o názor „správný“, společensky akceptovaný. Samozřejmě nemusíme chodit kolem horké kaše, stejně jako pro studenta z našeho příběhu, je pro nás uznání ostatních a jakési širší přijímání naší osoby velmi uspokojujícím jevem a snažíme se tohoto stavu dosáhnout všemožnými prostředky. Nebo snad opravdu trávíme dlouhý čas před zrcadlem, než někam jdeme, protože nemáme nic lepšího na práci? Opravdu chodíme každý pátek na pivo, protože si nechceme nechat ujít fascinující debaty, které se tam zpravidla odehrávají? Opravdu sdílíme svůj život na instagramu a sociálních sítích, abychom si mohli před smrtí proscrollovat zeď a vzpomenout na všechny ty báječné události? Asi ne Většinou děláme tyto věci, protože se od nás očekávají, chceme skrz ně zapadnout a v neposlední řadě mohou být zdrojem kladných emocí, spojených s pocitem nabývání zmíněného sociálního uznání. To jsou vše důvody, pro které máme velikou slabost a rádi je následujeme, nebo spíše něco v nás je rádo následuje, na to proč tomu tak je a co v nás je tak rádo následuje, pojďme nahlédnout trochu do historie.
Před 2,8 milióny let v Etiopii, bylo pro naše předky nezbytné, aby byli kmenem, ve kterém žijí, přijímáni. Obzvláště pak když zastávali v rámci rodu nějakou vůdčí pozici. Sociální přijetí jejich osoby, pro ně znamenalo bez nadsázky všechno: přístup k jídlu, ochranu a v neposlední řadě i šanci najít si partnerku. Na druhou stranu kdyby přijímáni nebyli, riskovali by sociální vyloučení v rámci kmene, nebo dokonce i vyloučení ve formě vyhnanství a samotný jednotlivec měl šanci na přežití v drsné přírodě, asi jako flaška rumu na oslavě narozenin. Z této skutečnosti nám však také vyplývá fakt, že když jedinec celkem přijímán byl, prosperoval z toho ve všech směrech. Zde se také nejspíše zrodila naše obrovská posedlost touhou po uznání ostatních. Zároveň bychom zde však mohli hledat i semeniště paralyzujícího strachu a paranoi pramenící z toho, že když se ostatním nezalíbíme, podstupujeme riziko vyloučení ze společnosti, což pro nás může mít fatální následky.
Samozřejmě to co bylo k přežití nezbytné kdysi, není z pravidla k přežití nutné dnes. Za posledních deset tisíc let se naše společnost vyvinula do dnešní podoby v bláznivě rychlém tempu. Ale tempu vývoje, které společnost nastolila, nestačila ani zdaleka lidská biologie, a proto jsme se ocitli v diametrálně rozdílném, nepředstavitelně komplikovaném a dynamickém světě se strukturou mozku, pudy a instinkty, které v rámci vývoje lidstva ještě nedávno naši předci užívali k zajištění praktického přežití a obstání ve světě naprosto jiném.
Tim Urban ve svém vynikajícím článku (Taming the Mammoth), který bych všem vřele doporučil, mluví o těchto pozůstatcích předků jako o tzv. sociálním mamutovi (výraz si od Tima s dovolením vypůjčíme), kterého má v sobě každý z nás, stále se nám vleče v zádech a hraje obrovskou roli v našem chování, rozhodování a životech. Jde vlastně o ztělesnění všech našich pochybností o naší osobě, našem sociálním postavení a strachu většinou pramenícího z odmítnutí společností ať už v jakékoliv formě. Tohoto našeho stále neurotického, nejistého a váhajícího mamuta musíme neustále uklidňovat pocitem širokého sociálního přijetí naší osoby a pocitem že nás ostatní mají rádi. Tim však zdůrazňuje, že tato část zajištění zázemí zaujímá jen půlku práce v starání se o mamuta. Druhá půlka našeho údělu spočívá v neustálém krmení mamuta chválou a uznáním ostatních, bytím na správné straně společenské nebo morální dichotomie a plněním požadavků lidí, které mamut považuje za neomylné a absolutně je respektuje a celou svou existencí se snaží vyhovět jejich požadavkům a přáním (většinou jde o autority: učitele, rodiče, nebo jen vůdčí typy sociální skupiny, jíž jsme součástí např. třídy, party)
Není divu, že se mamut v dobách našich předků zrodil, jeho praktičnost byla tehdy asi neoddiskutovatelná, ale jak bylo naznačeno výše, doba se neuvěřitelně změnila a mamut naprosto ztratil své praktické využití. Bohužel však nejde jen o část našeho oděvu, kterou bychom mohli lehce vyměnit, mamut je neodmyslitelnou součástí naší osobnosti. Jestliže se však v našich životech, nechceme nechat dále řídit, hloupým, pomalým a neohrabaným zvířetem, měli bychom s našimi mamuty vstoupit do nelítostné války.
Podle webu wordomaters.info žije k době psaní tohoto článku na světě 7,454,252,458 lidí a zalíbit se všem a všemi být akceptován, je o trochu složitější, než tomu bylo v dobách kmenů, čítajících pár, maximálně pár desítek, jedinců nehledě na celkovou nesmyslnost tohoto snažení v dnešní době, když už nepotřebujeme být akceptování a uznáváni jakousi „širokou veřejností“ k faktickému přežití, ani k naplňování našich přání a potřeb. Samozřejmě za předpokladu že naše přání a potřeby nenecháváme definovat archaického mamuta, který si tyto souvislosti vůbec neuvědomuje, a jeho cíle jsou naprosto stejné, jako byly v době ledové. Avšak dle mého názoru jsme se stali svědky velmi paradoxní situace a tak trochu vlastními otroky, kdy místo abychom se v době největší prosperity, rozmanitosti a svobody lidstva v dějinách snažili o zneškodnění a vymýcení našich mamutů, vytvořili jsme skrz internet a přesněji pak skrz sociální sítě a média platformu, která funguje jako jakýsi kartel či monopol, který výraznou měrou určuje co je společensky akceptovatelné a správné a tuto informaci je pak schopen distribuovat mnohem širšímu publiku, než bylo kdy dříve myslitelné. Obecně sociální sítě jako takové poskytují neuvěřitelný prostor pro růst všech možných obav našeho mamuta, rozvíjení jeho paranoií, ale zároveň poskytují i možnost falešného utěšení těchto obav skrz virtuální vztahy a pocit získávání uznání ostatních například ve formě lajků. A v neposlední řadě umožňují také falešné naplňování základní potřeby někam patřit a zapadat díky možnosti sdílení zážitků a pocitů s velkým okruhem online přátel. Takže ačkoliv se potřeby mamuta nijak nezměnily, díky možnostem které jsme vytvořili, jsme nuceni tyto potřeby utěšovat a naplňovat v nepředstavitelně kratších časových intervalech a díky jednoduchosti provedení této činnosti, se mamuti stávají stále rozmarnějšími a je jen otázkou času, než nám tato mamutí rozmarnost přeroste přes hlavu. Takže nejen že je podřizování se mamutovi nesmyslné a omezující, může být i velice nebezpečné.
V boji s mamuty bychom jako první měli naše mamuty v našich životech najít a definovat, ať už máme přehnaný strach z odmítavé reakce našich vrstevníků, nějaké autority, nebo nenaplnění představ rodičů o našem životě, je velmi pravděpodobné, že máme co dočinění s naším starým známým mamutem. Jakmile si však jednou připustíme jeho existenci a začneme se pokoušet ho definovat, jsme už jen kousek od svedení rozhodující bitvy, rozumu s tímto monstrem, ve které má rozum celý arsenal zbraní. Ať už vytasíme zbraně v podobě argumentů, že i když neuspokojíme učitelovo ego a neřekneme odpověď, o které víme, že jí chce slyšet a řekneme něco jiného, o čem jsme vnitřně přesvědčeni, tak i když třeba sklidíme smích spolužáků a učitelův posměšek, zjistíme, že se stane fascinující a překvapivá věc, nezačneme ani vnitřně krvácet, dokonce budeme mít druhý den co jíst a svět se vlastně bude točit dál, jako se točil doposud. I v případě kdy děláme vytrvale něco, jen abychom neustále uspokojovali naše rodiče, připravujeme se na prestižní školu v oboru, který nás vnitřně vůbec neláká, nebo děláme v našem volném čase aktivity, které máme rádi asi jako uklízení den po večírku v našem domě, jen abychom uspokojili jejich očekávání. Je i zde, velmi důležité si uvědomit, že našim rodičům nic nedlužíme a jestli nás mají opravdu nesobecky rádi, naši volbu jak nakládat s životem a s časem v něm akceptují, nebo se s ní při nejmenším smíří.
Ačkoliv je tento proces hledání a zneškodňování mamuta vždycky velmi psychicky náročný a vyčerpávající a ještě umocněný faktem, že čím více nás mamut ovládá, tím je to těžší a horší ho zneškodnit, na závěr se pokusím ukázat, ještě pár důvodů kvůli kterým to stojí přinejmenším za pokus. Čím více budeme vystupovat z naší komfortní zóny, tím více si budeme uvědomovat, že se vlastně při této činnosti nic velkého a hrozného nestane a po čase už ani toto vystupovaní jako vystupování vnímat nebudeme. A jakmile mamuta jednou zneškodníme, vydere se na povrch náš jedinečný hlas osobnosti (jakkoliv vám to připadá jako klišé) a tento hlas se konečně dostane ke slovu a my budeme opět schopní mluvit a rozhodovat se za sebe, což je v dnešním komplikovaném světě obrovská výhoda a zároveň takřka nezbytnost. Také se pro nás naše okolí stane spíše hracím hřištěm, než strojírnou, kde se musíme řídit striktně zadanými pokyny na zdi. A díky následování vnitřních pocitů a vyjadřování vlastních názorů budeme mít pocit mnohem plnějšího života. Každopádně musíme se připravit na to, že po padesáti tisících letech naší existence se mamutovi z našich hlav a životů příliš chtít nebude.
