Otázky na pohovor jsou jako první rande. Děsivé, ale s trochou štěstí mohou být vlastně docela fajn. Jelikož ale na psychologii opravdu chcete, budeme se držet rady Navala Ravikanta: „Make your own luck“.
Otázky na pohovor lze natrénovat. Budete-li se držet určitých principů, budete odpovídat, proti lidem, kteří je neznají, kvalitněji. Neexistuje šablona na dobré odpovědi. Příklady v článku jsou ilustrační. Jestli máte silný důvod, proč vám něco nedává smysl, nedělejte to.
[su_box title=“O mně“ style=“default“ box_color=“#333333″ title_color=“#FFFFFF“ radius=“3″ class=““]Sám jsem se na psychologii hlásil v roce 2018. Mé výsledky byly: FF MU 1/642, FF UPOL 15/648, FSS MU 24/1023 a na FF UK jsem neprošel přes úplně první kolo. Zjistil jsem o přijímačkách spoustu věcí, o které se dělím na tomto blogu. [/su_box]
Obecné principy přípravy na pohovor na psychologii
Připravte se na otázky, které pravděpodobně dostanete. Porota není generátor náhodných čísel v Excelu. Otázky, které dostanete, lze dobře odhadnout. Přečtěte si tento článek. Zeptejte se lidí, co pohovor zažili. Vciťte se do poroty. Otázky si sepište.
Odpovídejte formou competence-based statements. Když něco tvrdíte, chcete, aby bylo jasné, jak se to pozná. Když rádi čtete psychologické knihy, mluvte o těch, které jste přečetli. Když se zajímate o duševní poruchy, řekněte, na jaká dobrovolnická místa jste se hlásili a kde se s problematikou setkáváte. Když vás baví pracovat s lidmi, mluvte o letním táboře, kde jste byli vedoucí nebo kroužku, kde vedete děti. Řekněte co přesně vás na těchto věcech baví.
Matouš v evangeliu (24:35) možná řekl, že Nebe i Země odejdou, ale jeho slova neodejdou nikdy. Nicméně Matouš se nehlásil na psychologii. Mluví každý. Slova odletí. Propojujte svá tvrzení s realitou. Usnadněte porotě život tím, že vám nebude muset věřit, protože bude jasné, že to, co říkáte, je pravda.
Nezněte banálně. Porota nevidí do vaší hlavy. Porota neví o zkušenostech a zážitcích, které dávají vašemu klišé: „chci pomáhat lidem“, nový rozměr. Nechtějte to tedy po ní. Nezněte banálně.
Buďte autentičtí. Nikdo na světě s vámi nemůže soutěžit v tom… být vámi. Individualita je přitažlivá. Stádovost je k smrti nudná. Nebojte se být jiní. Udržíte-li si autoreflexi, bude těžké vám odolat.
Buďte flexibilní. Pohovor není recitační soutěž. Nejste dělník, co nahazuje maltu. Jste kapitán, který má mapu cesty a povinnost tuto cestu neustále přizpůsobovat momentálním okolnostem. Příprava vám dá mapu. Vědomí toho, že není dokonalá odvahu k flexibilitě.
Přiznejte nevědomost. Z čisté vody polévku neuvaříte. Pokud si tedy netroufáte na sekyrkovou… Přiznejte nevědomost. Ukažte, že jste na ni zvyklí. Na přiznání nevědomosti navažte slovy: nicméně jestli můžu hádat, tak bych řekl, že…. V komfortu s nevědomostí je síla, ve snaze o nepodložené všeználkovství otrava. Přiznat nevědomost není slabost. Přiznat nevědomost je základní předpoklad získání jakéhokoliv vědění.
Růstové nastavení mysli. Carol Dweck přišla s konceptem růstového nastavení mysli. Lidé s tímto nastavením mysli, narozdíl od lidí s nastavením fixním, vidí chyby jako možnosti ke zlepšení, nevědomost jako příležitost se dovzdělat a selhání jako cennou lekci. Co vám zní lépe? Co bude znít lépe porotě? Nechcete-li lhát, zkuste své odpovědi pramenící z fixního nastavení mysli alespoň přeformulovat.
Tréning a pohovor
Lidé nevěří, že by šel pohovor natrénovat. Lidé netrénují, a tím vám nechávají k utrhnutí ty nejsladší plody vysící téměř u země. Jestli na světě existuje něco, co se nedá natrénovat, pohovory to nejsou. Využijte toho.
Není gin jako gin a není tréning jako tréning. Nejde o nejlepší citát v dějinách západní civilizace[note]nebo jde?[/note], ale je to tak.
Když si v hlavě položíte širokou otázku, kterou vágně zodpovíte, pomůže vám to k úspěchu stejně, jako vajíčku k vylíhnutí to, že si z něj uděláte omeletu.
Tréning má vrstvy jako cibule. Ostatní nechte ať ji hladí po slupce. Sami se řiďte zlatým pravidlem německého BDSM porna 80. let, čím hlouběji, tím lépe. O jakých vrstvách tréningu mluvíme?
První vrstva: Tužka a papír
Vemte si papír. Vemte si tužku. Sepište si otázky. Sepište si odpovědi. Nejste-li si jisti, co je tužka, použijte Word. Udělejte pouze toto a uděláte víc než dvě třetiny vašich spolužadatelů.
Level 2: Řekněte to nahlas.
Řekněte si odpovědi nahlas. Jak to zní? Když je říkáte, máte pocit, že jsou vaše? Věříte tomu, co slyšíte? Nezníte příliš namyšleně nebo nesebevědomě? Neporušujete některý z výše popsaných principů?
Odpovědi na tyto otázky nezjistíte přemýšlením. Sedněte si před zrcadlo a začněte zkoušet. Čím horší vám to bude připadat, tím lépe, že jste se do toho vůbec pustili. Představte si, že jste kuře ve fritéze. Čím déle se vydržíte smažit, tím lepší budete.
Level 3: Elektronická tužka.
Vyměňte zrcadlo za kameru. Ano, opravdu po vás chci, abyste sami sebe natočili. Ano, opravdu po vás chci, abyste si to pak pustili. Ano, vím, jak strašlivý tento proces je. Nicméně lidé přežili koncetrační tábory. To mějte na paměti.
Vídíte-li se s odstupem všimnete si spousty zajímavých věcí. Držení těla. Tón hlasu. Oční kontaktu. Gestikulace. This shit has an impact. Kamera je jako palečnice. Její použití fyzicky bolí, ale kdo ji použije, dosáhne svého cíle.
Pozn: Záznam bude působit mnohem hůře než realita: příšerný zvuk, obraz, kolize s představou toho, jak působíme… Nepomůže vám to ale stejně: Reálně je to lepší. Opravdu.
5 otázek, které můžete u pohovoru dostat a možné odpovědi na ně
Otázky jsou ilustrativní. Neexistuje důvod, proč jsem vybral tyto a ne jiné. Jestli se necháte odpověďmi inspirovat, činíte tak na vlastní nebezpečí. Nevím, zda by se odpovědi porotě líbili. Chci ilustrovat principy výše. Umíte-li si představit, jak principy v realitě vypadají, klidně přestaňte číst. Článek pro vás skončil. Opravdu.
Otázka 1: Proč chcete studovat psychologii?
[su_spoiler title=“ Možná odpověď “ open=“no“ style=“default“ icon=“plus“ anchor=““ class=““]
Psychologii bych rád studoval, protože nabízí fascinující perspektivu, jak se dívat na problémy okolo nás.
Například nedávno mi v kapse zavrněl mobil. Vytáhl jsem jej, abych se podíval, co mi přišlo za zprávu. Předpokládal jsem, že nešlo o nic důležitého a nemýlil jsem se. Šlo o upozornění z Instagramu. Nicméně jsem si uvědomil, že ačkoliv jsem zrovna pracoval na práci do školy, a věděl jsem, že se nechci nechat vyrušit, tak jsem telefon vytáhl intuitivně, aniž bych o tom přemýšlel.
Obyčejně by si člověk řek, že často kontroluje telefon, což mu narušuje soustředění. Očima psychologie však člověk vidí, že má v kapse automat, který je optimalizovaný k tomu, aby se na něm stal závislý.
Stejně jako se Skinnerovými holuby, opakovaně děláme činnost za kterou dostaneme jednou za čas odměnu – v podobě like(u), očekávané zprávy, nebo potvrzením přátelství od někoho, koho chceme pozvat na schůzku. Nicméně právě nepravidelnost těchto „odměn“, jak víme z výzkumu, tvoří činnost mnohem návykovější.
Nemyslím, že by bylo možné takto o problému přemýšlet bez psychologie. Psychologie jako by dělala z 2D světa, svět 3D. A to mě hrozně baví.
Meta-okénko:
Ukázali jste organické nadšení, tendenci zkoumat věci kolem, znalost nějaké teorie a především pak schopnost propojit tuto teorii s praxí. Své obecné tvrzení: Chci studovat psychologii, jelikož nabízí užitečnou perspektivu, jak se dívat na problémy okolo nás, jste formulovali v rámci competence based statements, a z odpovědi je jasné, jak se to pozná – co tím myslíte.
[/su_spoiler]
Otázka 2: Jak zvládate stres a námahu?
[su_spoiler title=“ Možná odpověď “ open=“no“ style=“default“ icon=“plus“ anchor=““ class=““]
Co se týká zvládání stresu a námahy, tak bych řekl, že mám před sebou velký kus práce. Občas mi přijde, že dovolím pomerně malým problémům, aby mě neúměrně vystresovali. Námaha mi nevadí, ale spojí-li se se stresem, je pro mě těžké v těchto obdobích efektivně odpočívat, což paradoxně jak námahu tak stres umocňuje.
Vím, že existují efektivní způsoby, jak se stresem bojovat. Psát si deník, chodit na procházky do přírody, cvičit, dostatečně spát, dobře jíst, to vše jsou věci, které v budoucnu vyzkouším. Nicméně největší výzva bude práce s hlavou. Přijde mi, že má často tendence vytvářet, realitou nepodložené, katastrofické scénáře a ty pak přehrávat jako skladbu ve smyčce. Bude to běh na delší trať ale věřím, že když vydržím, jednoho dne protrhnu cílovou pásku.
Meta-okénko:
Stres a námaha jsou součástí životů nás všech. Z vaší odpovědi jde vidět, že jste nad jejich příčinami a důsledky přemýšleli. Hledali jste řešení. Máte autoreflexi. Nebojíte se mluvit o svých slabých místech. Ukázali jste růstové nastavení mysli v podobě víry v možnost změny. Silná kombinace.
[/su_spoiler]
Otázka 3: Proč chcete psychologii studovat u nás a ně někde jinde?
[su_spoiler title=“ Možná odpověď “ open=“no“ style=“default“ icon=“plus“ anchor=““ class=““]
Na XXX se mi třeba oproti YYY nebo ZZZ líbí, že je fakulta zapojená do velkého množství zahraničních projektů. Také mě velmi zaujal momentálně probíhácí výzku prof. QQQ o PPP, myslím, že jde o neuvěřitelně zajímavé téma, především protože WWW. Možnost být na fakultě, kde takový výzkum probíhá, sledovat jej a potenciálně moci přispět svou troškou k jeho zdárnému konci, je neuvěřitelně lákavá.
Při výběru se mnou zarezonovala také velice dobrá pověst, kterou má fakulta vzhledem k přípravě na klinickou praxi. Momentálně bych se asi nejraději vydal tímto směrem a jednoduše mi nepřijde, že by v Čechách bylo místo, které by k tomu skýtalo lepší startovní pozici než právě zde.
Meta-okénko:
Přemýšleli jste o tom. Stejně tak jste přemýšleli o své budoucnosti. Máte vizi. Udělali jste si průzkum. Z toho co říkáte, to vypadá, že na výsledkové listině tohoto průzkumu se daná fakulta umístila nejlépe. To porotě zalichotí[note]Netřeba zmiňovat, že objektivita není důležitá. Chcete nepodlézavě zalichotit každé porotě, před kterou usednete[/note]. Povede-li se vám zahrát své karty dobře, možná je načase, aby porota zabojovala o vás…
[/su_spoiler]
Otázka 4: Čemu byste se chtěl/a v budoucnu věnovat?
[su_spoiler title=“ Možná odpověď “ open=“no“ style=“default“ icon=“plus“ anchor=““ class=““]
I když se to může v budoucnu změnit, momentálně mi přijde nejlákavější klinická psychologie. Fascinuje mě možnost skrze empiricky podložené metody lidem pomáhat k lepšímu životu. Měl jsem možnost nahlédnout tuto dynamku v praxi v rámci mého dobrovolnictví v domově důchodců. Na vlastní kůži jsem pocítil, jakou moc má slovo. Dokud jsem to nezažil, nevěřil bych. I když šlo o emocionálně velice vyčerpávající práci, její smysluplnnost byla natolik velká, že jsem se málokdy v životě cítil tak potřebný a užitečný. Bylo to naplňující.
Skrze to mě i ohromně lákají právě možnosti XXX. Z toho co jsem si zjišťoval, tak tu existuje spolek YYY, skrze který se člověk může dostat k ZZZ. A celkově se dá předpokládat, že když se člověk prokáže coby student psychologie, mohlo by být jednodušší dostat se k různým typům dobrovolnictví. Velice by mě lákala třeba práce s autistickými dětmi nebo alkoholiky v rámci QQQ…
Meta-okénko:
Přemýšleli jste o tom. Mluvíte v rámci competence-based statements. Většina lidí bere dobrovolnictví jako povinnost k „plusovým“ bodům na přijímačky, vy chcete na danou školu, abyste se dostali k více dobrovolnictví.
Jak řekl William B. Yeats [note]asi to neřekl on, ale we…[/note]: „Vzdělávání je o zapalování ohňů nikoliv plnění nádob“. Z vaší odpovědi jde cítit, že hoříte. To chce porota vidět.
[/su_spoiler]
Otázka 5: Jaká kniha z přečtené literatury vás nejvíc zaujala a proč?
[su_spoiler title=“ Možná odpověď “ open=“no“ style=“default“ icon=“plus“ anchor=““ class=““]
Z přečtených knih mě zaujalo opravdu hodně titulů, nicméně kdybych měl vypíchnout jeden pravděpodobně by to bylo: Myšlení rychlé a pomalé od Daniela Kahnemana. Pravidelně se mi stávalo, že jsem knihu musel odložit a chvíli se snažit vstřebat, co že jsem to právě přečetl.
Například mi utkvěla v paměti dvojice výzkumů, na které Kahneman ukazoval, že nemá vlastně vůbec smysl psychologii učit nebo studovat.
V rámci jednoho výzkumu, byli lidé vedle sebe na záchodcích, a jeden výzkumníky nastrčený participant začal křičet o pomoc. Většinou téměř nikdo nepomohl. Lidé, kteří viděli na videu, jak tento výzkum probíhal, následně dostali za úkol, aby podle fotek odhadli, zda daný účastník pomohl, nebo ne. Ačkoliv věděli, že nepomohl téměř nikdo, u velkého množství fotografií řekli, že daný člověk pomohl. Stejně tak většina řekla, že oni sami by pomohli. Oboje šlo přímo proti datům, která měli k dispozici.
Kromě neschopnosti potlačit intuici ve světle dat, jde o zajímavý příklad toho, že máme jakousi víru, že zatímco ostatní lidé jsou iracionální a dopouští se chyb, my sami jsme jiní. Paradoxně si to myslí do určité míry asi každý. Je tedy možné, že při přednášce na fakultě psychologie si bude celá aula myslet, jak jsou probírané poznatky zajímavé a litovat spolužáků, na které se vztahují. Aniž bychom si pocitově přiznali, že se vztahují samozřejmě i na nás.
Když jsem to četl, málem se mi rozskočila hlava, když jsem pomyslel na to, jaké praktické dopady tato tendence má. Úhrnem ale byla skvělá celá kniha a myslím, že Kahneman svého cíle: zlepšit lidem debaty u automatů na kávu, dosáhl vrchovatě.
Meta-okénko:
Vybrali jste si relevantní knihu, která je obsáhlá, populární a měla velký dopad. Ukázali jste, že jste ji četli a to velmi pozorně. Porota ji s největší pravděpodobností četla, byť už zapomněla na detaily, které víte vy. To ji zaimponuje. Přemýšleli jste u čtení nad praktickými implikacame, které to, co čtete, má. Well done.
[/su_spoiler]
Další možné otázky:
- Kdo z žijících (českých) psychologů vás zaujal a proč?
- Proč si myslíte, že by se měla psychologie studovat jako obor na vysoké škole?
- Co jste nevěděl u testu? Víte to teď?
- Aplikoval/a jste někdy v minulosti prakticky nějaké psychologické znalosti? Jaké, kde a jak?
Jestli se dočetli až sem, máte za sebou kus práce. Gratuluju. Nečekejte ale, že vám pasivní čtení k něčemu bude. Náš mozek funguje jinak. Proto udělejte následující: Pokud máte čas, vemte si papír a tužku a začněte s přípravou vlastních odpovědí. Pokud čas nemáte, vemte si kalendář a určete den kdy tak učiníte.
Udělejte to. Teď. Nebudete litovat.
Bonus: tipy k pohovoru
- Poptejte se lidí, kteří dělali pohovory v minulosti. Konzultujte s nimi přípravu. Poučte se z jejich chyb.
- Naskytne-li se příležitost, dejte porotě nenápadně vědět, že vás čekají další pohovory, nebo jste už dokonce někam přijatí. Převraťte hru, a vytvořte pocit, že nejen vy, ale také oni mají za úkol zabojovat, abyste k nim šli.
- Barva oblečení. Typ oblečení. Nálada. Vystupování. To vše může hrát roli. Sám jsem přišel oblečený formálně, myslím, že tím člověk nic nezkazí a dává také najevo, že mu na pohovoru záleží.
- Cokoliv poráží dokonalost. Sepsání otázek je lepší než nic. Přečtení půlky knížky je lepší než nepřečtení. Začít s přípravou 5 dnů před přijímačkama je lepší než nezačít. Cokoliv vždy zvítězí nad ničím.
- Nenechte se vycukat. Lidé nevědí nic. Ti, co už na psychologii jsou, budou často mluvit tak, abyste je obdivovali. Ti, co tam nejsou, budou mluvit tak, aby vás odradili a připojili do svého zklamaného týmu. Ti, co se hlásí s vámi, vás budou chtít znejistit a získat tak jistotu sami. Nevěřte příliš ostatním (ani mně), věřte sobě a systému, který si vytvoříte.
Budu se těšit za rok na chodbě
Vojta
P.S. Napište mi komentář nebo mail – s čímkoliv.
Shrnující článek o přijímačkách na psychologii naleznete ZDE.
Skvělý článek o přímo o pohovorech pak naleznete ZDE.
