„Víte co je to tragédie? Když se dívka vdá z lásky a po svatbě zjistí, že muž nemá žádné peníze.“
(Mark Twain), že jsou peníze (dále už budu někde používat jen zkratku P, z důvodu částečného zkrácení, protože některým čtenářům přišel minulý článek moc dlouhý a nechtěl se jim číst [včetně mě]), tak tedy že jsou P pro život velmi důležité, se asi všichni shodneme. O tom však článek být nemá, to jestli je pes chlupatý nechám na váženém čtenáři. Co mě však naprosto fascinuje, je váha, kterou většina lidí P přisuzuje, jak je vnímáme, za jakými účely a z jakých pohnutek je hromadíme, a proč tomu vlastně tak je. Samozřejmě jde o téma, které by plně neobsáhly stohy knih, a článek rozhodně nevznikl za účelem, aby ukázal pravdivost tohoto tvrzení. Podíváme se tedy dnes spíše na to, jak P můžou ovlivnit naše štěstí a budeme se obecně zabývat modelem P jako prostředku k dosahování štěstí a na kolik funkční tento model je.
Peníze a mladí lidé
Ačkoliv většina lidí na naší škole peníze zatím nevydělává (snad vyjma učitelů, občasných brigádníků a dealerů), peníze mají stejně jako do ostatních oblastí života do našeho studentského prostředí obrovský dopad, aniž bychom si to možná uvědomovali. A to ať už v rámci zapadnutí jednotlivců do kolektivu, nebo jen jako prostředek a vodítko k přiřazení určitého společenského statusu okolím. Tento stav bych přirovnal k situaci, kdy máte přimrzlý jazyk k zábradlí, a když se konečně blíží člověk, který by vám mohl pomoct, zjistíte, že přišel, jen aby vám ukradl peněženku. Za tento stav však samozřejmě neviním školu ale spíše naši konzumní společnosti, která nechává už i velmi mladým lidem, a dokonce už i ve škole či dřív, lehce nabýt dojmu, že peníze jsou pro naše okolí mnohdy atraktivnější a důležitější než vědomosti. Což je v kontextu školy, jakožto vzdělávací instituce, naprosto rakovinotvorná myšlenka, samozřejmě nevolám po žádném zavádění maximální hodnoty telefonu nebo oblečení, které budou moci žáci vlastnit (I když by bylo jistě zajímavé, kolik nových zaměstnanců by naše škola v rámci své personální politiky pro tyto účely najala). Ale myslím, že na tento ztrouchnivělý trám je třeba neustále ukazovat a volat po změně vnímání. Jelikož když lidem nebude připadat vzdělání důležité ve škole, tak pak už asi nikde.
Na druhou stranu jak řekl Woody Allen: „Peníze jsou lepší než chudoba, přinejmenším z finančních důvodů.“ A opravdu P v dnešní době opravdu odkrývají spoustu možností, ať už je chceme používat čistě jako prostředek, chceme si skrz jejich dostatek zajistit spokojený život, anebo P opravdu pokládáme za měřítko úspěchu a chceme být jen úspěšní. Přemýšlení o P se nevyhne nikdo z nás, ať už při skládání drobných na flašku rumu nebo při volbě zaměstnání. Zkusme si tedy v rámci testu odpovědět na otázku, jak vysoko bychom na pomyslném žebříčku hodnot (1-5), hodnotili položku: být na tom v dospělosti finančně velmi dobře. Opravdu to udělejte, než budete ve čtení pokračovat! Jinak pro vás bude mít následné dokončení odstavce hodnotu asi jako milion korun v papírových padesátikorunách. Tedy odpověď na tuto zdánlivě banální otázku, má podle výzkumu Daniela Kahnemana (významného žijícího psychologa a nositele Nobelovy ceny za ekonomii) zásadní dopad na to, jak bude v dospělosti ovlivňovat výše vašeho příjmu vaše životní štěstí. Takže pokud jste přisoudili této položce vysokou hodnotu, můžete očekávat, že pokud v dospělosti budete peníze mít, budete opravdu o hodně šťastnější, než bude průměr, pokud se vám tohoto stavu však nepodaří dosáhnout tak čím vyšší hodnotu jste této položce při čtení článku dali, tak pravděpodobně tím větším zklamáním pro vás neúspěch bude. A další studie z let 1995-97 , která hodnotila zpětně cíle mladých lidí (17-18) nastupujících na elitní školu v roce 1976 – tedy po 20 letech, ukázala, že mnoho lidí kteří vysoký příjem chtěli v mládí mít, ho v dospělosti opravdu dosáhli. Každopádně máte předpoklad být bohatí či nikoliv, pojďme se zaměřit na slibovanou stránku peníze jako funkce štěstí.
Peníze = štěstí?
S variacemi tohoto vnímání peněz se setkávám poměrně často, spoustu lidí má pocit, že když jsou velmi bohatí lidé šťastní, je to čistě kvůli tomu, že disponují penězi. Lidé pak lehce nabydou dojmu, že kdyby měli také peníze, zákonitě by také byli šťastní, jako jsou tito lidé, problémem však je, že pro většinu bohatých lidí je mít P asi jako umět chodit a hlavně většina z nich bude dle mého názoru ve skutečnosti šťastná, jako 15letý puberťák na rodinném výletě (což je však na trochu jiný článek). Samozřejmě můžete argumentovat, že když máme více peněz, můžeme si dovolit koupit určité věci, které bychom jinak nemohli a které nás dělají šťastnými, můžeme jíst v luxusních restauracích, navštěvovat divadla, plesy, kupovat si drahou elektroniku atd… A do jisté míry byste měli určitě pravdu. Na to kde má tato míra přesně hranice, nechám odpovědět opět Daniela Kahnemana, který ve své knize Thinking Fast and Slow uvádí: Z analýzy více než 450 000 odpovědí na dotazník Gallup-Healthways Well-Being Index), což je denní průzkum spokojenosti prováděný u 1 000 Američanů vyplynula jakási úroveň příjmu, po kterou nám P můžou ovlivnit míru prožívaného štěstí a tato částka je zhruba 70 000$ na domácnost, ročně (v ČR to bude pravděpodobně o něco méně), dále už peníze míru štěstí jedince neovlivňují, což Kahneman argumentuje tím, že ačkoliv si můžeme dopřávat čím dál dražší věci, zároveň na úkor toho ztrácíme schopnost radovat se z maličkostí a je navíc též dokázáno, že když si člověk s příjmem 25 000 Kč koupí svetr za 500 Kč a tento nákup mu udělá určitou radost x, tak aby této radosti x dosáhl člověk s příjmem 250 000 Kč, musí si koupit svetr za 5000 Kč (velice zjednodušeně), takže díky těmto faktorům se výsledné prožívané životní štěstí už dále nemění. Také jsou zde zajímavé názory, které říkají, že vydělávat peníze má smysl, jen v případě že jim ho dáme jejich utracením. Jednoduše: pokud umřete s milionem korun na účtu, byl dle této teorie čas, které jste vyděláváním milionu strávili časem promrhaným. Ačkoliv s tím úplně nesouhlasím (myslím, že P dostávají smysl svým využitím, nikoliv utracením). Tak tento názor trefně popisuje fakt, s kterým se už ztotožňuji absolutně: Peníze získáváme výměnou za naše úsilí a především čas, tedy velmi cenné komodity a ať už vyděláváme za jakýmkoliv účelem, měli bychom si promyslet, zda jsou peníze opravdu pro dosažení tohoto cíle nutné, a není moudřejší a lepší investovat náš čas jiným směrem, který vede ke stejnému cíli a mnohdy i efektivněji. Například když rodiče, tráví velkou část svého času vyděláváním nadměrného množství peněz pro dobro dětí, na úkor trávení času s nimi. Anebo když někdo tvrdě pracuje, aby mohl měsíčně přispívat nemalé částky na charitu (od které samozřejmě za své lidství dostane kalendář, propisku a placku [zpravidla v půlce hodnoty příspěvku], místo aby šel například do ústavu a o postižené děti, nebo staré lidi se půl dne staral. Osobně ani v jednom případě nevím jistě, co je lepší. Ale myslím, že kdybychom se zeptali dětí nebo obyvatel ústavů měli bychom jasno. Tímto chci tedy ukázat, že peníze štěstí dokážou přinést jen v omezené míře a v ostatních oblastech, například v zastupování osobních kontaktů si také vedou jako vysavač, který má vysát všechny zrnka písku z pískoviště.
Za co vlastně peníze utrácíme?
Pojďme se zaměřit čistě na situace, kdy utrácíme peníze, čistě k uspokojení svých potřeb, nebo obecně k tomu aby nás udělali šťastnějšími. Určitě jsme všichni mnohokrát zažili, že jsme velmi toužili po určité věci, například k vánocům, nebo k narozeninám a to jestli ji budeme mít či nikoliv, bylo v našich úvahách asi podobně důležité, jako jestli se ráno vzbudíme či nikoliv. Dovolte mi však naposled parafrázovat Daniela Kahnemana. Položte si otázku, jak velkou radost máte ze svého dotykového telefonu, opět to prosím udělejte! Asi jste shledali, že poměrně velkou, dovoluje vám pořizovat záplavu fotek, neustále být na Whatsappu, Facebooku a Instagramu, poslouchat písničky, hrát hry a spoustu dalšího. Teď se však zamyslete nad jinou otázkou: Jak často máte radost ze svého telefonu? Za normálních okolností asi netrávíte příliš času tím, že byste přemýšleli o svém telefonu, a když telefon používáte, většinou přemýšlíte asi nad jinými věcmi než nad telefonem samotným, přemýšlíte nad zprávami, které na něm čtete, nad hrami které hrajete, co pro vás znamená čas, který se ukazuje na displeji a podobně. Takže místo otázky: Jak velkou radost máte ze svého dotykového telefonu?, jste pravděpodobně odpověděli spíše na otázku: Kolik radosti máte ze svého telefonu, když o něm uvažujete? A to pravděpodobně nebude příliš často, což je zásadní fakt, který jsme v našich úvahách naprosto opomněli, takže ačkoliv máme pocit, že nám telefon přináší spoustu štěstí, je tento fakt naprosto zkreslený tím, že při našich úvahách naprosto opomíjíme faktor času (jak často si toto štěstí z telefonu, jakožto zařízení uvědomujeme) a vzniká tzv. iluze zaměření. Která bude naprosto klíčová při hodnocení pocitů radosti z telefonu, když se nás na něj někdo zeptá jako před chvílí já vás, anebo při uvažování o koupi nového. Celý pokus by se dal jednoduše shrnout: Nic v životě není tak důležité, jak si myslíte, že je, když o tom přemýšlíte. Takže dlouhodobě budeme asi přeceňovat přínosy materiálních věcí do našeho života (u jiných věcí jako například hodinky, kabelka, krásné kolo bude tento efekt ještě mnohem, mnohem markantnější), ale omylu způsobeného iluzí zaměření se nedopustíme v případě aktivit např. dramatický kroužek, basketball, hra na housle… – jelikož tyto aktivity si budou vyžadovat vaši plnou pozornost v pravidelných intervalech. Iluze zaměření díky tomu že nebere v potaz čas, vytváří zkreslení ve prospěch statků a prožitků, které jsou z počátku velmi vzrušující, a to i když nakonec svou přitažlivost ztratí. Nebo máte opravdu ze svých bot stále stejnou radost, jako když jste je měli první den? Vlivu této iluze bychom si měli být vědomi, při rozhodování se jak naložíme s našimi penězi. Díky tomuto zkreslení je také velmi pravděpodobné, že když si pořídíme dobrou knihu tak díky času, který budeme muset investovat do jejího přečtení, nám přinese mnohem více radosti než krásný značkový pásek, u kterého si po pár dnech ani neuvědomíme, že ho vlastně nosíme. A jak jsem zmínil, sociální aktivity všeho druhu distribuci štěstí vévodí z dlouhodobého hlediska naprosto.
Šlo by to úplně bez peněz?
Ačkoliv je to pro většinu z nás nepředstavitelné, Němec Raphael Fellmer tvrdí opak, a aby ukázal, že to myslí vážně, strávil ve stávce prosti penězům neuvěřitelných 5,5 let, později i s celou rodinou! Jeho filosofie je založená na prostém faktu, že lidé si pořizují spoustu věcí, které nepotřebují (za což z části může rozhodně i iluze zaměření) a tyto věci jim pak doma leží 99% času ladem (např. bruska, sekačka, tavná pistole…), anebo je jimi neuvěřitelně plýtváno (např. jídlo a oblečení které vyhazujeme…), více však než ukázat, že je člověk schopný žít bez peněz, chtěl demonstrovat v jak obrovském nadbytku žijeme a že kdyby lidé žili více komunitním stylem – a v rámci těchto komunit by sdílely své zdroje, obrovsky by se zamezilo plýtvání, z čehož by lidstvo (navzdory nelibosti výrobců a prodejců) velmi profitovalo. Fellmer se také považuje za freegana – což znamená, že používá to, co už ostatní nechtějí, tři roky se například stravoval jen z popelnic (neživil se odpadky, vybíral kontejnery u supermarketů, kde je zboží, které není nijak závadné, ale už se nesmí prodávat) a v rozhovoru pro LN uvedl: Není na tom nic nechutného, jak by si někdo mohl myslet. Nechutné naopak je, když někdo vyhazuje jídlo, zatímco lidé v ostatních koutech světa hladoví. Jen v Evropě se vyhodí asi polovina potravin, které se tu vyrobí, podle OSN je to 97tun potravin ročně. Jenom to by bohatě stačilo k nakrmení všech hladovějících světa. Na otázky ohledně štěstí odpověděl kladně, a i když už bez peněz nežije, určitě má stále co říci a jen na nás co si po vyslechnutí odneseme. Každopádně je jedním z živoucích argumentů, proč je nadpis druhého odstavce: peníze=štěstí přinejmenším trochu pomýlený.
Závěr
Ačkoliv se článek mimo jiné snaží ukázat, že vliv peněz na štěstí pravděpodobně dost přeceňujeme, nemá vyznít, jako že jsem odpůrce peněz. To že peníze nejsou smyslem života, se ví. Právě naopak, je totiž velmi důležité si uvědomit, že když zaměstnáme tyto myšlenky v našich běžných životech, ať už to bude lepší a častější identifikace iluze zaměření, nebo se necháme inspirovat nejen Fellmerovou filosofií sdílení zdrojů a věcí, výsledkem nebude to, že by nám peníze byli k ničemu, nebo že bychom je nějak přestali umět vy(užívat). Výsledkem bude to, že když se budeme pokoušet uspokojovat potřeby a dosahovat štěstí více nekonvenčními způsoby, které jsou často v rozporu se způsoby konzumní společnosti. Když budeme vědět, že dlouhodobé uspokojení z věcí je nesrovnatelně menší než uspokojení z aktivit a vztahů a přizpůsobíme tomu své nakládání s časem a penězi, stane se úžasná věc, budeme se topit v penězích, jednoduše je totiž nebudeme utrácet zdaleka v takové míře jako ostatní, a co jiného jim zbude, než nám zůstat. A zakončím, jako jsem začal citátem, když řekl Pablo Picasso „Chtěl bych žít s hromadou peněz jako chudý člověk.“ Asi moc dobře věděl, o čem mluví.
Pozn. odkazy
- Kdybyste chtěli vidět, jak vypadá takové zbohatnutí skromností v praxi, vřele doporučuju web: Mr. Money Mustache, což je web, který bych bez nadsázky nazval konzumní biblí finanční gramotnosti, která se nejen ve škole neučí…
- Raphael Fellmer – zde se můžete dozvědět spoustu informací o zmiňovaném Raphaelu Fellmerovi a o jeho projektech jako je například platforma na sdílení jídla, který funguje napříč celým Německem a Rakouskem.
- Pokud vás zaujaly výzkumy, témata citací nebo parafráze díla Daniela Kahnemana, vřele všem doporučuju jeho knihu Myšlení rychlé a pomalé, které je ve svém obsahu naprosto geniální a unikátně sdělná (zabývá se v ní rozličnými tématy z celé své celoživotní kariéry psychologa)
- Gallup – index spokojenosti Američanů v přehledné internetové podobě
