Zrozeni výjimečnými?

Výjimečnost chce každý. O naší výjimečnosti se nás snaží přesvědčit kde kdo, rodina, náboženství, škola, kamarádi, ale především my sami. Věřit ve svou výjimečnost je opojné. Jelikož touto kouzelnou formulí se dá vysvětlit spousta věcí. Nebyli jsme pochopeni pro naši výjimečnost, nemáme kamarády, protože jsme výjimeční, všichni nám kritizují naše názory pro jejich výjimečnost a mohli bychom pokračovat. Obecně tedy vnímáme výjimečnost jako naši přirozenou součást, něco, co k nám patří, a o co bychom neradi přišli.

Skutečnost že tomu tak opravdu je (většinou), skvěle demonstruje a podtrhuje jev, známý jako „Lake Wobegon effect”¹. Jde vlastně o přirozenou lidskou tendenci přeceňovat své dovednosti a schopnosti. A tedy lehce nabývat dojmu výjimečnosti zcela neoprávněně na základě naší iluze o nás. Například v jedné středoškolské studii s více než milionem účastníků, výzkumníci zjistili, že pouhé 2 % studentů uvedly, že mají podprůměrné vůdčí schopnosti ve srovnání s ostatními. Další výzkum zase ukázal, že 80 % lidí se domnívá, že disponuje nadprůměrnou inteligencí. Čili do začátku je nutné si přiznat, že o sobě máme rozhodně nadhodnocené a zkreslené představy.

Možná si říkáte Wobegon, neWobegon připustím-li si svou obyčejnost, rovnou můžu rezignovat na jakoukoliv snahu a jen konformně přežívat s většinou. Navíc člověk by měl v sebe vždy věřit a jít si za svými cíli, které mohou být v rozporu s obecným smýšlením, a to je přece výjimečné ne? Samozřejmě máte naprostou pravdu. Problémem však je, že kdyby si na amerických školách chtěli zvolit vůdce skupin s nadprůměrnými schopnostmi, tak vede každý maximálně sám sebe. A to je třeba vzít na vědomí.

Samozřejmě stále je zde obrovská spousta faktorů, které nás od sebe odlišují, každý vypadáme jinak, vyrůstáme jinde, potkáváme jiné lidi atd. Toto však neznamená že jsme výjimeční! Jelikož těmito věcmi, které jsou podmíněny (ať už geograficky, kulturně či jinak) disponujeme všichni bez rozdílu.

Stejně jako například pomeranče, každý vyrostl jinde, každý má své (byť nuanční) specifika ve vzhledu, každý byl jinak sklizen a za svůj růst mohl ze stromu spatřovat věci, které nemohl spatřovat žádný jiný. Když se však ve výsledku podíváme na hromadu pomerančů, neubráníme se pocitu, že k výjimečnosti má každý zhruba stejně daleko jako politici k upřímnosti. Nechci tvrdit, že jsou lidé jako pomeranče. Spíše chci říct, že ačkoliv jsme rozdílní, rozhodně to neznamená, že by nás tyto rozdíly dělaly výjimečnými.

Už když se podíváme na slovo výjimečnost, s pílí potřebnou k setrvání v posteli v neděli, zjistíme, že je toto přídavné jméno odvozeno od slova výjimka. A výjimka musí být samozřejmě ze své podstaty vždy z něčeho, ze souboru nevýjimečného. A nemusíme být vystudovanými sociology, aby nám došlo, že jestliže se každý cítí neobyčejný, najednou je naprosto obyčejné se tak cítit a slovo naprosto ztrácí na svém významu a účelu.

Všichni prostě výjimečnými nikdy nebudeme a ani nemůžeme být. A nebudeme-li si to chtít připustit, jako nechceme tak často a rádi, povede to ke zbytečným frustracím, zklamáním a ztrátě sebehodnoty u obrovského množství lidí. Přitom kolikrát opravdu stačí jen změnit optiku, kterou na sebe nahlížíme! Představte si to obrovské množství dobře zajištěných příslušníků střední třídy, kteří mají rodinu a dělají práci, která je baví a poměrně naplňuje, ale jsou stále nešťastní, protože neoplývají miliony a společenským postavením svých šéfů/vzorů! I když jsou věci, u kterých je otočení stran oné hypotetické mince, poměrně nepříjemným procesem, například máme-li si přiznat naši obyčejnost a řadovost a přestat živit dosavadní iluzi. Podaří-li se nám to však, tak se náš život neuvěřitelně zlepší. A na světě bude zas o trochu obyčejněji a lépe.

V kolika věcech se lišíme a kolik máme společného?

Vezmeme-li v úvahu roční kojence napříč celým světem a budeme-li zjišťovat jejich potřeby, přání a vzorce chování, s velkou pravděpodobností objevíme obrovské množství společných rysů. A tento jev lze uplatnit i u dospělých jedinců.

Vezměme v úvahu například všechny farmáře, náležící do nižší střední třídy, kteří čekají suchý rok a musí uživit rodinu. A pravděpodobně nám vyjde skupina lidí s velmi podobnými přáními a starostmi. Ovšemže můžete argumentovat, že kritéria pro výběr vzorku byla příliš specifická. Ale tento efekt platí i za předpokladu, že žádná kritéria nezadáme!

Jelikož jsme stále pořád všichni lidmi, což je kritériem samo o sobě! Pocházíme z jednoho společného základu, a tudíž i prožíváme podobné situace a řešíme velice podobné problémy. Všichni se neustále musíme starat, abychom měli co jíst, abychom měli kde spát, přemýšlíme o budoucnosti, vracíme se k minulosti, chceme prožít smysluplný život, chceme být přijímáni ostatními, skoro všem nám záleží co si o nás myslí ostatní a všichni prožíváme četná zklamání a radosti, které jsou u všech lidí „velmi” podobné.

Problém je však v tom, že nám to stále nedochází a nechceme si připustit, že nemáme patent na bolest, zklamání, radost, lásku a další. A že ostatní lidé tyto věci prožívají úplně stejně, že mají také těžká období, někdy se jim daří méně a někdy více, někdy mají radost a jindy jsou smutní, aniž by třeba přesně věděli proč.

Například každý, kdo někdy zažil zklamání v lásce, mi dá za pravdu, že mluvit s někým o svých pocitech, v tomto stavu, je obrovsky složité. Jelikož vůbec nepřipouštíme možnost toho, že by dotyčný mohl pochopit co se v nás děje, co prožíváme a co myslíme slovy, které vypouštíme z úst. O tom, že to nejspíš není až tak úplně pravda, se pak zpravidla přesvědčíme ve chvíli, když se karta obrátí a někdo se svěřuje nám. A my ho přesvědčujeme a ujišťujeme, ať se nestydí, že jsme to zažili také a přesně víme co prožívá a o čem mluví.

Toto samozřejmě funguje i v prožívání rozličných radostí, nebo v případě, kdy nás napadne nějaká myšlenka. Velmi často jsme si jistí její originalitou a možnost, že jsme tuto myšlenku už slyšeli někde jinde, nebo že už napadla někoho před námi, nám na mysl vytane jen zřídka. Samozřejmě tato možnost je skoro vždy pravdivá.

Například nedávno mě políbila múza, respektive se se mnou přímo vykousla, a za jeden večer, cestou domů, mě napadlo asi 10 námětů na články, kterými bych vás zde mohl oblažit. U každého článku bych dal ruku do ohně za originalitu námětu a nejsem si vědom, že bych byť jediný námět, z oné desítky viděl, zpracovaný někde jinde. A hle, uplynulo pár dnů a já jsem objevil blog Marka Mansona, který mi naprosto uhranul. Když jsem však prošel archiv jeho článků, jaké zděšení mě čekalo. Mrtvoly v mé posteli bych se nelekl více, než toho že z mých 10 námětů bylo v jeho článcích zpracováno asi 7, čemuž do teď nemůžu uvěřit. Ovšem opět stačí přetočit minci a být rád že mě napadají takové náměty, místo pocitu podivné krádeže duševního vlastnictví. Hlavně však jde především o další podtrhnutí iluze o naší výjimečnosti.

Chtít být výjimečný?

Nechci, aby článek vyzněl, že žádná výjimečnost neexistuje. To je samozřejmě nesmysl.

Spíše chci vykreslit výjimečnost jako něco, k čemu se člověk může dopracovat svým úsilím a snahou a pro co se může, za nemalou cenu, rozhodnout. A ne jako něco samozřejmého, jelikož, jak už bylo řečeno, to že jsme všichni trochu jiní, ještě zdaleka neznamená, že nás to dělá výjimečnými.

Lidé také ve své pokroucené definici výjimečnosti často opomíjejí fakt, jak příšerně těžké může být býti výjimečným. Toto se pokusím dokázat na obráceném příkladu. Kdyby to těžké nebylo, proč myslíte, že bychom se tak rádi vzdávali naši jedinečnosti ve prospěch davu, proč by bylo tak příjemné být konformní a proč bychom měli tak strašně velký problém čelit kritice? Ale především proč bychom vůbec obdivovali a vzhlíželi k výjimečným lidem? Jen kvůli inspiraci? Možná.

Vzdát se své jedinečnosti je povznášející, jelikož, například v davu, člověk nemusí většinou nést následky svého chování a žije v iluzi, že to co dělá je, jak vidno na ostatních, správné. Kdežto opravdu výjimeční lidé tento pocit nemají skoro nikdy. Jelikož nevidí mnoho jiných lidí, kteří by sdíleli jejich názory, pohledy a kteří by žili podobně. Nemají zdaleka tolik exemplářů, na kterých by se mohli ujistit o „správnosti svých činů“. Spíše prostě nemohou jinak a nechtějí přijímat naordinované postupy, dogmata a návody společnosti, jak žít.

Výjimeční lidé jsou všude kolem nás a každý jich známe spoustu, ať už je to zemřelý filozof, jehož životu a dílu se nemůžeme přestat obdivovat, nebo zdravotní sestra u naší praktické lékařky.

Ale být výjimečným vyžaduje neuvěřitelné množství odvahy a vůle a rozhodnout se pro tuto cestu/kráčet po ní, je nesmírně obtížné. Smekám před všemi, kdo tak učinili nebo učiní, jelikož bez nich bychom nikdy nežili ve světě, ve kterém žijeme.

A nás ostatní bych chtěl poprosit:

Nekraďme jim, proto prosím tento status a uzavřeme konečně mír s naší obyčejností!

Život nebude krásnější o nic méně, ba naopak.