Začíná semestr [note]WOW[/note]. Možná se na něj těšíte, možná se bojíte a možná máte vpyči.
Minulý semestr mě nebavil, byl jsem často znechucený a otrávený, zpravidla tím víc, čím víc mi docházelo, že si za to můžu sám. Připadal jsem si jako 22letá holka, která pracuje na poště a kudy jde, tam si stěžuje na bolavá záda, nepříjemné lidi a skutečnost, že každý druhý výherce losu vydělá během minuty to, co ona za den – TAK S TÍM NĚCO UDĚLEJ, KRÁVO! – znělo mi v hlavě jako podkres mých dnů. Neudělal jsem s tím nic. Ale udělám. A začnu tím, že se s vámi podělím o 8 věcí, které chci změnit především.
Poskládat rozvrh s rozumem
Kdo o prázdninách nikdy neonanoval nad katalogem volitelných předmětů a následně se na konci semestru neproklínal při učení se na zkoušku z portugalštiny pro začátečníky, bude pravděpodobně ještě středoškolák. Jak připomíná Dan Gilbert (2007), v předvídaní budoucnosti jsme příšerní. Přemýšlíme o tom, co v budoucnu bude, ne však o tom, co bude chybět. Jak už určitě někdo chytrý řekl, vybrat si jednu věc zároveň znamená nevybrat si všechny ostatní.
Nejsem stavěný na to, abych si uvědomil, že přednáška o „středověké poezii“ nebude nutně probíhat místo mého momentálního vegetativního stavu u PC, ale místo možných setkání, čtení, vaření nebo spánku. Ekonomové mluví o nákladech obětovaných příležitosti, a jelikož jsem spořivý student, rozhodně odmítám platit za většinu příležitostí v podobě přednášek ceny takto vysoké. Na druhou stranu výjimky prověřují pravidlo, a samozřejmě existují předměty, které rozhodně za docházku stojí. Způsobů, jak oddělit zrno od plev, je naštěstí celá řada. Existují předmětové ankety, máme známé a v neposlední řadě můžeme prvních 14 dnů předměty odhlašovat a měnit, aniž by o tom někde zůstával záznam.
Zaregistruji si tedy všemožné zajímavé a bizarní předměty, o jejichž návštěvnosti momentálně nepochybuji, a budu doufat, že skutečnost hradbu mého přehnaného optimismu dostatečně prověří. Půjde asi o perných 14 dnů, ale empiricky získaná data typu: poprvé jsem na předmět v 8 ráno zaspal a podruhé si přál, aby se tak stalo, budou při následné selekci nenahraditelná. Navíc, jak říká Cal Newport (2005), „je lepší mít náročné první dva týdny než příštích 16″.
Velké věci začínat hned a malé hned končit
Je těžké odolat pitkám volna a švédským stolům prokrastinace, které provází začátek každého semestru. Obzvlášť když všichni, které známe, hodují. Povinnosti a úkoly však mají povahu víru. Čím jsme blíže, tím více nás omezují, znepříjemňují pohyb a určují život. Nemusíme se hodování nijak vyhýbat, jde jen o to hodovat chytře.
Spousta nepříjemností a bezmoci v minulém semestru pramenila ze skutečnosti, že jsem na začátku nedělal VŮBEC NIC, a tato nečinnost mě neustále nenápadně přibližovala k vírům povinností, které mě následně začaly stahovat, a já se z jejich moci dostal jen s vypětím všech sil. Aby se mi nestala stejná věc znovu, zavedu dvě následující preventivní opatření:
- Začínat velké projekty v den jejich zadání.http://prntscr.com/kz3hvx Jde o malý krok pro námahu, ale obrovský skok pro efektivitu. Příliš nezáleží na tom, kolik času začátku věnuju, je to jako kouzlo. Z mojí prokrastinace se stane prokrastinace kreativní [note] zaměstnám ve svůj prospěch efekt Zeigernikové (http://prntscr.com/kz3hvx) , a nevědomí může na úkolu vesele pracovat[/note] budu mít dostatek času a možností práci průběžně konzultovat a jak se znám, všechny výhody časové tísně zažiju tak jako tak. Připadám si trochu jako Horst Fuchs, ale iniciativní čtvrthodinka strávená začátkem v den zadání mi připadá opravdu jako něco, pro co stojí za to volat IHNED.
- Malých úkolů se budu zbavovat jako horkých brambor v dlani. Spoustu malých úkolů není nijak kreativních, nepotřebujeme, aby byly zpracovány originálně a velká pravda také je, že často zažijeme mnohem více nepříjemných pocitů, když o nich přemýšlíme, než když na nich opravdu pracujeme. Právě tyto malé úkoly mohou vést k nepříjemnému pocitu v zádech v dobách volna a vysoce nežádoucí, vynucené investici času a energie v dobách, kdy bychom se měli věnovat větším a důležitějším projektům. Proto se budu obden snažit tyto malé úkoly řešit, aby se mi nekupily a následně neubíraly z množství času, který budu chtít trávit jinak.
Plánovat si volný čas.
Večírky, přednášky, kino, sport, rande, fotbálek, kulečník, diskuze, kavárny… To všechno jsou věci, které se mi vybaví, když se řekne volný čas na vysoké škole, a zároveň věci, které jsem v minulém semestru zažíval zhruba stejně často jako 10letá holka menstruaci. Běžně se mi stávalo, že jsem třeba tři dny s nikým pořádně nepromluvil. Což by nebylo divné, kdybych byl němý, 45 let v manželství nebo sklenice okurek v ledničce, ale o vysoké jsem měl přeci jen trochu jiné představy… Zabýval jsem se svými věcmi a předpokládal, že trávení času s ostatními vyplyne automaticky z okolností. Vlastně mě ani nenapadlo, že je možné s nimi čas netrávit. Omyl. Je to možné a až příliš snadné.
Může se zdát, že plánovat si volný čas jde přímo proti jeho podstatě. Jako bychom chtěli zažít dobrodružnou cestu a začali ji nasednutím do školního autobusu, který nás roky vozil, na zastávce si dali v trafice kafe a tyčinku a jeli zpět. Nesmysl. Když jsem volno naplánované neměl, většinou jsem ho strávil tím, co bylo zrovna po ruce, přičemž třeba počítač od mých rukou opravdu příliš často neodcházel. Věděl-li jsem však dopředu, že budu mít nějaký větší kus volna, většinou mě napadlo, že ho mohu strávit lépe než snahou o uhnání si syndromu karpálního tunelu. Navíc mindset: volno je, když nepracujeme, je živnou půdou pro výčitky z toho, že nepracujeme, i když bychom mohli. Volno je v tomto případě jen polystyrénovými kuličkami, které obklopují sklenice práce, aby se nerozbily. Volno je v tomto případě jen vata. Tento mindset však má i svůj neprávem opomíjený protějšek: práce je, když není volno. Toto pojetí nám nejen umožní bezbolestně udělat více práce, ale také strávíme volno mnohem plněji a bez výčitek. Plánování volného času je pak, dle mého, úhelným kamenem tohoto přístupu.
Číst – pořád
Část prázdnin jsem strávil jako vedoucí na skautském táboře. Jednou jsem si chtěl jít číst, ale než půjdu, rozhodl jsem se zeptat kamaráda, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Zprvu řekl že ne, když jsem však odvětil „Ok, jdu si číst.“ Podivně se zasmál [note]Děláš si prdel?![/note] a řekl, „Tak to běž radši načerpat vodu.“ [note] V té chvíli zbytečná činnost, která se dělávala jindy. [/note]
Většina lidí z nějaké mystické příčiny považuje čtení zhruba za stejnou práci jako masturbaci – člověk se trochu nadře, ale to je nutná daň za zábavu, kterou ta činnost vlastně je. Omyl. Lidé nemají problém nazvat prací obsesivní kontrolování mailu a vyplňování tabulek v Excelu, na které by šel vymyslet skript, ale čtení je pro ně prostě jen zábava. Doplňkový sport.
Jestli jsem se loni něco naučil, tak to nejdůležitější bylo rozhodně z četby knih a vlastních zkušeností a zážitků. I proto bych chtěl v příštím semestru číst mnohem víc. Povýšit čtení na obsesi a číst místo seriálů, u jídla, místo klikání na zbytečné stránky, místo přednášek, kam se chodí člověk především přesvědčit, jestli vyučující ještě neumřel [note]přinejmenším nudou[/note]. Číst namísto všech zbytečných činností. Protože čtení je dle mého jedna z nejdůležitějších prací, kterou pro sebe v životě můžeme vykonávat.
Pracovat na velkém projektu
Nemám pocit, že bych se loni flákal, ale ani že bych něco udělal. Většina snahy, píle a energie, v džungli minulého semestru jako by padla na odhánění malých much a drobného hmyzu v podobě průběžných úkolů, příprav na hodiny, praktických věcí a řešení čím menších, tím více neodkladných, problémů. Člověk může mít naplánovaný den, ale ráno o 2 hodiny zaspí, zjistí, že nemá jídlo, jde nakoupit, po snídani je už příliš hodin, než aby stálo za to se do něčeho pouštět, jde na přednášku, kde zjistí, že je v noci deadline průběžného úkolu, do kterého se po pár hodinách odkládání pustí, aby o pár hodin později vysílený a otrávený přesunul svých 80 kg živé váhy v lepším případě do postele, v horším do hospody. Čím méně je vám tato historka povědomá, tím více vám závidím. Odhánění much je neviditelná práce, a jakkoliv cílevědomě a poctivě ji děláme a nezávisle na tom, kolik času s ní strávíme, týden poté už si na ni téměř nevzpomeneme.
Stát se rukojmím neodkladných úkolů je lehké. Jde o náročnou práci, která je však neviditelná, protože se jí lze vyhnout. Jsa poučen z trpkého pocitu promarněného času minulý rok, bude jeden z mých hlavních cílů věnovat se v následujícím semestru poctivě práci na tomto blogu, který snad nezmizí s obdržením známky do informačního systému…
Více, mnohem více, sportovat
Udělám vám i sobě laskavost a ušetřím vás odůvodnění tohoto bodu. Je jich příliš mnoho, příliš jasných a příliš silných. Jak píše Haruki Murakami (2017):
„K dlouhodobé tvůrčí činnosti nezbytně potřebujete velkou výdrž. Co však dělat, abychom si tuto výdrž osvojili? Má odpověď na tuto otázku je pouze jedna a velmi prostá. Vybudovat si základní tělesnou sílu. Nezlomnou buldočí fyzickou sílu. Udělat si ze své tělesné schránky svého spojence. Ta síla tu není od toho, abychom si ji nějak poměřovali s druhými. Stačí, když ji budeme mít právě tolik, kolik potřebujeme.“
Životní styl, který nás čeká, je náročný. Abychom zvládli náročné věci, potřebujeme sílu. Sílu získáme sportem a stravou. Jestli je nějaký bod o trochu důležitější než všechny ostatní, je to určitě tento. Vidíme se na hřišti [note]Nebo vám v té hospodě přinejmenším vysvětlím, že jsem tam FAKT jít chtěl…[/note].
Trackovat si čas
K čemukoliv, co za něco stojí, vede náročná cesta – nebo ohromné štěstí. Nejsem ještě natolik zoufalý, abych se zabýval zaklínadly, takže se zaměřím na cestu.
Nedávno jsem šel s partou dětí na táboře na hrad. Časový interval vznesení otázky, kdy už tam budeme, byl zhruba 30 vteřin. I s plným rukávem triků, nevinných lží a zkreslujících vyjádření bylo některé jedince přinutit k další cestě podobně obtížné jako uznat po hodině vyhrocené debaty, že má druhá strana vlastně celou dobu pravdu. Na hrad jsme nakonec s vypětím všech (hlavně mých) a zejména psychických sil dorazili.
Všichni chceme vědět, kde na cestě jsme. Většinou však ani nevíme, na jak dlouhou cestu jsme se vydali, a nemáme ani nikoho, kdo by mařil svůj drahocenný čas volna, stál nám za zády a přesvědčoval nás, že máme jít dál. Jak řekl Karl Popper (1998): „Budoucnost je otevřená“. Navíc je nejistá a vrtošivá. Plány jsou jako fronty na poště, čím delší jsou, tím je větší šance, že je v průběhu opustíme, že nás odradí, nebo jejich průběh bude úplně jiný, než bychom chtěli. Je těžké kreslit si mapu, když přesně nevíme, kam jdeme, a víme-li to, děláme možná něco zásadního špatně.
Zapisovat si ušlou vzdálenost mi však připadá jako skvělý nápad. Zápisky nás mohou motivovat, ujistit, že na nějaké cestě jsme, a zároveň nemusíme téměř nic předpokládat o budoucnosti, což se, pokud jste náhodou také jeden z členů rodu Homo sapiens sapiens, ohromně hodí. Budou vakcínou proti neviditelnosti našich snah a důvodem k neustálé sebereflexi. Navíc je jen na nás, jak budeme trackování úspěšní.
Sám si budu čas strávený důležitými věcmi zapisovat na Google disk. Cal Newport (2005) zase doporučuje něco, čemu říká work progress journal, což je v podstatě malý sešit, kam každý den napíšete na řádek datum a vedle data, kolik času jste věnovali ten den důležitým činnostem. Jako u zapisování čehokoliv, jsem připraven na faily, vynechávání a přemáhání nutné k tomu, aby se člověk k činnosti vrátil. Důležité však je, že si neumím představit vesmír, ve kterém bych tohoto rozhodnutí litoval. Půjde tedy o lítý boj, který však rozhodně stojí za to bojovat.
Naučit se učit
V minulosti jsem k učení přistupoval se stejnou systematičností jako pravidelný návštěvník casina k soubojům s „jednorukým banditou“. Když mě hladoví vlci dohnali k úpatí skály, tak jsem ji s vypětím sil vylezl, aniž by mě napadlo přemýšlet, zda šla skála vylézt i jinak, systematičtěji. Nicméně právě schopnost učit se je jedna z vůbec nejdůležitějších dovedností, které si na vysoké škole můžeme osvojit. Jak ale řekl Epiktétos: „Nikdo nás nemůže naučit něčemu, o čem si myslíme, že už to umíme“.
Nechat styl učení náhodě není katastrofa. I podtrhování informací barevnými zvýrazňovači v knihách [note] nenapadl mě žádný horší způsob studia[/note], budeme-li ho provádět dostatečně pravidelně, nás nejspíš může dovést k uspokojivým výsledkům. Je to ale obrovské pohrdání časem. Věřím, že jestli udělám z efektivity a systematičnosti studia prioritu, můžu experimentováním získat způsob, jak čas šetřit a následně ho užít na zajímavější věci, například na návštěvu této stránky: www.leekspin.com.
Jestli jste se dostali až sem, jsem stejně překvapen jako rád [note] jestli jste jen scrollovali, abyste zjistili, jak je tento nesmysl dlouhý, tak mi to, prosím, neříkejte [/note]. Určitě mi dejte vědět, jaké změny byste chtěli udělat vy, jestli vás článek něčím nasral, potěšil nebo v čem jsem vedle jak Brno, nazývajíce se metropolí. Průběžně se s vámi určitě podělím o nějaké postřehy z cesty, a jestli ne, tak se vám zrovna na tomto místě omlouvám za tuto nechtěnou lež. Do začínajícího semestru vám pak přeju
Hodně štěstí.
Zdroje:
Gilbert, Daniel Todd. (2006) Stumbling on happiness /New York : A.A. Knopf.
Popper, Karl R. Život je řešení problémů: o poznání, dějinách a politice. Praha: Mladá fronta, 1998. Souvislosti (Mladá fronta). ISBN 80-204-0686-7.
Murakami, Haruki. Spisovatel jako povolání. Přeložil Tomáš JURKOVIČ. Praha: Odeon, 2017. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-1761-0.
Newport, Cal. (©2005) How to win at college :surprising secrets for success from the country’s top students New York : Three Rivers Press.
