Stalo se vám někdy, že vás zahltila na první pohled banální věc, která však postupně nabývala na důležitosti, až se stala ústředním tématem vašeho života? Jestli ne, buď byste měli vypnout 9gag/porno a zamyslet se nad otázkou ještě jednou, nebo máte můj plný, byť nechápavý, obdiv.
Většině z nás se to stává [note]pardon, jestli se neprávem pasuji na většinu, ale je to vlastně můj blog takže fukyt[/note]. Oprava zkoušky, seminární práce, arogantní člověk, se kterým se musíme setkávat, odmítnutí nebo zjištění pomluvy, jež o nás koluje, to vše mi zní jako nevinné situace, které umí naše fantazie, vydrážděná skutečností, že tyto věci nemůžeme přímo ovlivnit, nafouknout do fantaskních rozměrů.
Říct, že jde o důležité věci, je jako nazývat plátek z těžko identifikovatelné směsi v gumové bulce pořízený nad ránem v okénku vietnamského bistra hamburgerem, přesto se díky nim, můžeme dostat až na pokraj zoufalství, kdy nám myšlenky běhají po vyprahlé poušti mezi oázou odcestováním do Arménie a oázou sebevraždy. Většina těchto věcí má jasné řešení, jehož dosažení však nemusí být v praxi jednoduché. Navíc nás tyto věci většinou nepříjemně překvapí, nejsme na ně připraveni. Nosíme v hlavě spoustu mentálních modelů [note] Utváří se v závislosti na našich prostých až naivních vědomostech, a můžou nám následně posloužit coby šablony, jak se v určitých situacích chovat a reagovat (na rande, u pohovoru, při basketbalovém zápasu…). [/note], představ, jak bude něco vypadat: zkouškové období, rande, práce, feedback, když se snažíme atd. Mentální modely nám zjednodušují život, pomáhají nám účelně zužitkovat zkušenost a následně ji využít k předpokládání budoucnosti, což je ohromně efektivní. Octneme-li se však v situaci, která se modelu vymyká, máme problém, nevíme, co dělat, a můžeme snadno podlehnout tunelovému vidění [note] Jde o efekt, kdy jsme zahlceni situací, a nevidíme věci, které jsou venkovnímu pozorovateli naprosto jasné. Tunelové vidění v méně metaforické formě je častým problémem motorkářů, kteří díky obrovské rychlosti, vidí jen přímo před sebe, a můžou potom narazit v plné rychlosti do auta před sebou, i když pozorovateli z venku připadá, že měli spoustu času na to autu se vyhnout viz https://www.youtube.com/watch?v=Ge90q0O9D0I [/note], což jednoduše znamená, že místo abychom udělali, co je třeba, uděláme to, co je po ruce, jakkoliv nesmyslné to může v danou chvíli být. Hořekování, vymýšlení tragických scénářů, obviňování okolí, …, jsou všechno věci, které do této kategorie bohužel patří. Ztrácíme perspektivu. Nemáme věci pod kontrolou a naše racionální já se nechává zahltit emocemi, což je poslední věc, o kterou bychom v dané chvíli stáli. Můžeme s tím něco dělat? Jde se z tohoto problému vymanit? Můžeme získat perspektivu jaksi „na povel“?
O prázdninách jsem byl chvíli sbírat hrozny v Itálii. Jednoho dne nám bylo sděleno, že majitele rmoutí rychlost sběru dvou lidí z naší party a že je chce poslat domů. Neřekl nám to osobně, nýbrž to vzkázal po „koordinátorce“, která na místě ani nebyla. Kdyby přišel a řekl: „Dva lidi sbírají takovou rychlostí, že kdybych natáhl pod hrozny plachtu, napadá tam za den zhruba 70 % toho, co nasbírají, jestli nezrychlí, můžou balit,“ asi by nás to nepotěšilo, ale toto pokoutné delegování sdělení bylo ještě horší. Všem nám připadalo, že pracujeme dost [note]i když těžko říct nakolik jde o vypovídající pocit, když ho pociťuje někdo jako já, kdo předtím nikdy v životě fyzicky nepracoval… [/note] a hlavně jsme sbírali ve dvou skupinách, které se pohybovaly stejnou rychlostí a říct, že dva lidé sbírají pomalu, je jako udělat a následně sežrat míchaná vajíčka a potom si jít stěžovat prodavači, že dvě vajíčka z boku krabičky byla špatná. Ať už jsme opravdu sbírali pomalu, majitel nás chtěl postrašit nebo jen zrovna AC Milán prohrál s Juventusem, věděli jsme, že někdo z nás možná pojede neplánovaně domů, a jelikož bylo možné, že jde o náš poslední společně strávený den, rozhodli jsme se ho využít nejlíp, jak jde, a strávili jsme večer sýčkováním, spíláním, uraženectvím a vzájemným ujišťováním, že jsme dobří lidé.
Tato drobnost nás paralyzovala, náš mentální model prázdninového sběru byl zbořen, a jelikož boj ani útěk nebyl k mání, podlehli jsme tunelovému vidění. Vznikla skupinová atmosféra, která byla jako vír, a stáhla do své nekonečné a nesmyslné debaty okamžitě zpět každého, kdo se pokusil téma opustit. Po dvou hodinách, co tato debata probíhala, jsme se cítili trochu víc podvedení, trochu víc v právu, trochu víc frustrovaní, a především jsme skončili přesně tam, kde jsme začali: zítra zkusíme sbírat rychleji. Už na místě mě samozřejmě kromě mého pohmožděného ega námezdního dělníka mrdala skutečnost, že nejsem schopný podobnou věc jaksi s grácií ignorovat. Bylo jasné, že debata je pálení času a stejně jsem na tento oheň dobrovolně přihodil dvě hodiny svého mladého života. Chyběl nám nadhled, a i když nelze z určitostí tvrdit, jestli by stačil „sám o sobě“, rozhodně by nám byl velmi užitečný. Dále v článku zkusím navrhnout, jak jsme ho mohli zkusit získat, respektive o co bych se snažil být ve stejné situaci znova.
Co bychom poradili kamarádovi v naší situaci? [note]funguje i pro lidi bez kamarádů[/note]
Krása této potenciální úvahy spočívá především v její jednoduchosti.
Nezávisle na tom, jak špatně si vedeme ve vlastních životech, považujeme se často za přinejmenším obstojné rádce. Dávat rady je hračka, obzvlášť když se jimi má následně řídit někdo jiný než my sami. Dílem za tuto jednoduchost může odstup, který jako pozorovatelé zákonitě máme, a dílem skutečnost, že jsme oproštěni o břímě emocí, strachu a obav člověka, kterému radíme. Tato otázka, položíme-li ji sami sobě, nám umožňuje omezeně využít těchto výhod i pro naše vlastní účely.
Kamarádovi na vinici, který by byl v podobné situaci, bych řekl, ať se nezabývá názory náhodného a pro jeho život totálně nedůležitého farmáře a zítra zkusí sbírat víc, následně bych řeč zavedl na jiné téma, abych mu od těchto zbytečných obav odvedl pozornost. Vědět a cítit není zdaleka to stejné, [note] jak jsem psal v článku o změnách (ODKAZ) [/note] a dobrá rada sama o sobě nijak nezaručuje, že se jí budeme řídit. Může nás však nasměrovat, což je cenné.
Co nejhoršího se může stát, když to dopadne tak, jak se nejvíc obávám?
V kontextu této otázky se rozhodně hodí, když nemáme příliš velký problém cítit se jako osli [note]neřkuli pyče[/note], jelikož přesně k tomu, aspoň u mě, tato otázka obvykle vede. Často i obrovský a děsivý strach ztratí dvě třetiny své intenzity, když nám dojde, co nejhoršího se může stát, respektive co doopravdy znamená, že se stane to, čeho se obáváme. Jak řekl Seneca: „Kdo si dopřává falešného strachu, tomu se dostane strachu skutečného.“ Chceme-li strach oslabit nebo se mu vyhnout, pravidelné pokládání této otázky může být prvním krokem k úspěchu.
V našem případě s Itálií jsme se báli toho, že nás vyhodí. Co by však toto vyhození opravdu znamenalo? O třetinu menší výplatu, která nebyla rozhodně nijak astronomická, a navíc 10 dnů prázdnin s ubytováním v Itálii zdarma? To už mi připadá mnohem méně děsivé než to, že jako jediní členové z celé skupiny pracujeme špatně a visí nad námi Damoklův meč potupného vyhazovu.
Uvědomit si, co můžeme a co nemůžeme ovlivnit.
Neovlivníme počasí, stav dopravy, nabídku v menze nebo to, zda vyučující přehlédne náš e-mail, a ačkoliv to víme, přesto se denně v těchto situacích rozčilujeme, litujeme, nasíráme a zoufáme si. Na nesmyslnost tohoto chování upozorňovali už stoikové, nicméně my jsme na něj zvyklí a nepřipadá nám často nikterak divné. Ve skutečnosti je však energie vynaložena tímto směrem podobna energii vynaložené na přesvědčování kamene, aby se převrátil v domnění, že čím hlučněji, afektovaněji a sprostěji na něj budeme mluvit, tím spíš se pohne. Nejen že tedy energií pohrdavě plýtváme, ale děláme to ještě pěkně debilním způsobem. Ve spoustě situací nezmůžeme nic a čím dříve si to uvědomíme a začneme se podle toho chovat, tím lépe pro nás.
Když začala Thomasu Edisonovi hořet laboratoř, řekl svému synovi: „Běž pro svou matku a její přítelkyně… Takový oheň už nikdy neuvidí.“ (Holiday, 2014). Změnilo by něco na situaci (možná kromě prasklé žilky), kdyby běhal, křičel, litoval se nebo spílal nebesům? Ne. Když je možné rozlišit, co lze a nelze ovlivnit, a zachovat klid v situaci, kdy vám před očima hoří vaše celoživotní dílo, musí to být možné i v situacích běžných. Jen to chce trénink a výdrž.
Na vinici by ovlivnitelné a neovlivnitelné kategorie vypadaly zhruba takto:
Nemohu ovlivnit: přístup, názory a způsoby zaměstnavatele, výsledky Italské ligy, zažité způsoby jednání s brigádníky, …
Mohu ovlivnit: snahu, se kterou budu sbírat příští den.
Vše nad rámec jednoduchého faktu že zítra zkusím sbírat víc, je jen přesvědčování kamene a maření času.
Uvědomit si velký obraz
Artur Schopenhauer prováděl k získání perspektivy cvičení, kdy se snažil představit si zeměkouli z vesmíru a následně se zamyslet, jak velké a důležité mohou být věci, které ho trápí a sužují, když samotná zeměkoule je jen zanedbatelným zrnkem prachu v universu. Jestli vám připadá pohled z vesmíru příliš abstraktní, můžete zkusit třeba městskou vyhlídku. Vidět stovky oken, uspěchaných lidí a jedoucích aut, představit si, kolik starostí, zklamání a trápení musí každé okno a každá drobná postavička na chodníku skrývat, je skvělá příležitost k nabourání zaujatosti sám sebou a uvědomění si naší lidskosti a toho, že „hrůzy“, které zažíváme, zažívají pravděpodobně všichni, a mnohem více než o hrůzy půjde často o přirozenou a nedílnou součást života, což je úlevu přinášející zjištění.
V kontextu vinice by mohlo stát za to vyjít po práci na nějakou horu, odkud bychom měli všechna ta pole jako na dlani. Mohli bychom si představit potenciální stovky sběračů ohýbajících hřbety a desítky majitelů, kteří mají úzkostný strach o své peníze, investovanou práci, a především o úrodu. Bylo by pak přinejmenším zvláštní, kdyby se tento strach nijak neprojevil. Možná bychom pak lépe majitele pochopili a jeho pasivně agresivní přístup by nás po tomto uvědomění vyváděl z míry mnohem méně.
Memento mori
Ačkoliv tu nejspíš budeme ještě dlouho, je taky možné, že umřeme zítra. Spousta lidí o smrti nerada přemýšlí, vzbuzuje to v nich nepříjemné pocity, vzpomínky, strach, … I když to však nechceme slyšet, jak říká Seneca, umíráme každý den. Umírání je proces, který mohou okolnosti jen zkrátit nebo natáhnout. Možná v nás však nevzbuzuje hrůzu ani tak smrt, jako spíš způsob, kterým žijeme. Uvědomění je prvním krokem k řešení. Žít se smrtí na zřeteli je náročné a odpovědné, nicméně život sám je přesně takový. Smrt není děsivá, je však dostatečně vážná, aby nám připomněla, že lidé, události a skutečnosti, které se za vážné vydávají, jsou často jen špatnými poloamatérskými herci.
Použít toto cvičení v naší situaci na vinici by bylo jako chytat kapry na rybníce za pomoci zaoceánské lodí s patnáctičlennou posádkou, která je zvyklá trávit na ledových mořích, chytáním lososů, měsíce v kuse. Kdyby se nás někdo v naší rozpravě o nespravedlnosti světa a hrůze kapitalistického pohrdání pracovní silou zeptal, jestli si uvědomujeme, že umřeme, staly by se pravděpodobně dvě věci: snažili bychom se výrok dotyčného zesměšnit, a tak mu ubrat na vážnosti, a cítili bychom se trochu úzkostně z toho, jak mrháme časem. V dané situaci, by to asi k ničemu objevnému nevedlo. Otázka by nám však svou nevšedností možná zůstala v hlavě, a když bychom se nad ní později zamysleli každý sám, nejen že bychom si uvědomili, kolik energie jsme zbytečně promrhali, ale třeba také to, jak nedůležitý celý problém vlastně byl.
Bojíme se, panikaříme, ztrácíme kontrolu, zveličujeme problémy, trpíme stresem a nejspíš tomu tak bude vždy. Pravidelně se ocitáme v kobce svých starostí, přičemž starost největší drží klíče a hlídá, abychom neutekli. Oproti reálným vězňům však máme několik malých výhod, mimo jiné třeba tu, že můžeme kobku legitimně kdykoliv opustit. Vyžaduje to sice trpělivost, houževnatost a shovívavost ke svým selháním, ale lze to.
Získání perspektivy je první krok, jak ke „zpříjemnění“ pobytu v kobce, tak směrem ke svobodě. Budeme se v kobce s přestávkami ocitat po celý život. Chceme-li však prožít, co nejvíc času na svobodě, měli bychom se stát utečencem Houdiniho formátu, přičemž schopnost získávat nadhled, by mohla být naší první sadou paklíčů.
Hodně štěstí.
Zdroje:
Holiday, R. (2014). The Obstacle Is The Way: The Timeless Art of Turning Trials Into Triumph.
